Typ ↗figury etymologické se strukturou [substantivum + postponovaný shodný přívlastek tvořený adjektivem derivovaným od téhož substantiva]. Typický příklad je:

Název h.s. je podle v klasické rétorice popisované etymologické figury s postnominálním genitivem, nazývaným hebrejský genitiv: hrůza hrůz.

Starší č. mluvnice (✍GPMJČ, 1930; ✍MSČ 1, 1951) dávají typ adj. vyskytujících se v h.s. do vztahu k deverbativům tvořeným stejným derivačním prostředkem: desubstantivní adj. v div divoucí k deverbálnímu adj. nesoucí. Novější práce zdůrazňují expresivní příznak (✍Šmilauer, 1971) a převedení obsahu určovaného substantiva ve vlastnost a její zesílení (✍MČ 1, 1986). Sufix ‑oucí‑ s významem zesílení vlastnosti (zejména u deadjektivních adjektiv) lze nalézt jak ve stč. památkách (Legenda o sv. Kateřině), tak v jiných slovanských jaz. (✍Boissin, 1957; ✍Aitzetmüler, 1950) a dokonce jaz. baltských (✍Aitzetmüler, 1950). Novočeské slovníky 20. stol. ✍PSJČ, ✍SSJČ, ✍SSČ, ✍SČFI zachycují celkem 18 adj. zmiňovaného typu. Z analýzy dalších datových zdrojů (korpusů, internetu) je patrné, že se nejedná o uzavřenou třídu lexémů, ale o produktivní slovotvorný typ jednotek řídce se vyskytujících (viz také ↗hapax legomenon).

Expresivní prostředek vyjádření nejvyšší míry vlastnosti se objevuje v celé škále textů od beletrie domácí (poezie, písňové texty) i překladové (rys individuálního stylu překladatele – neodpovídá analogické figuře v originálu), přes publicistiku (jaz. reklamy) až po žánry hraničící s běžnou konverzací (blog, chat). Ačkoliv většinou stojí adj. v pozici postponovaného shodného přívlastku těsně za fundujícím subst., objevují se i doklady slovosledných variací (chutě všelijaké, všemožné, chuťoucí); ojediněle se adj. vyskytuje i mimo h.s.: hroboucí ticho. Motivujícími substantivy jsou po formální stránce až na výjimky (děvka děvkoucí, měsíce měsícoucí) slova jedno až dvouslabičná, neutvořená. Předpokládáme, že důvodem je potřeba úderného vyjádření (max. 4–5 slabik, často spojení trochej + daktyl).

Po významové stránce jde o vyjádření nejvyšší míry obecně, zvláštně pak času (leta letoucí), přírodního jevu (zima zimoucí), kladného/záporného pocitu (hlad hladoucí), objevují se vulgarismy (hovno hovnoucí) i vlastní jména míst i osob (Praha prahoucí, Růža růžoucí). H.s. s nízkou frekvencí jsou začasté synonymní k frekventovaným spojením; srov. synonymní řadu leta letoucí, věky věkoucí, roky rokoucí.

Kromě spojení vázaných na h.s. se objevují též případy, kdy se adj. osamostatňuje a stojí i mimo spojení s motivujícím substantivem. Běžné jsou případy samostatně stojících deadjektivních adj. označující barvy (běloucí, černoucí, červenoucí, modroucí, rudoucí, stříbroucí, zlatoucí, světloucí). Doložena jsou i v h.s., kde rozkolísanost grafického úzu naznačuje možný přechod ke kompozitům (černo černoucí i černočernoucí). O dalším rozvíjení h.s. svědčí případy, kdy se adj. vyskytne v sousedství subst. příbuzného s motivujícím substantivem, tedy nejen ticho   tichoucí, ale taky tichost tichoucí.

Existence tohoto okrajového typu adj. odvozených od podstatných a přídavných jmen má patrně vliv na nestandardně tvořená procesuální i další deverbativní adjektiva, která jsou homonymní s potenciálními desubstantivy; srov. *bahnoucí po slávě, *brzdoucí páka, *hladoucí na každý výděleček.